Peru
Ekvádor
Kolumbie
Venezuela
Afrika
Mont Blanc
Švýcarsko
Dolomity
Paříž
Černá Hora a Chorvatsko
Rakousko - Vídeň
Německo
Bacelona
Budapešť
NIC

Jižní Amerika - EKVÁDOR

ECUADOR (1999) VIDEO | Z deníku | FOTO

Země na rovníku. Můžete se zde koupat na písčitých plážích, pozorovat stovky druhů zvířat, smlouvat a žít s potomky Inků nebo s obyvateli džungle, stoupat na zasněžené vrcholy sopek v pohoří And nebo naopak klesat do deštného pralesa. Andy zabírají podélně celý střed Ekvádoru. Z planiny ve výšce okolo 3000 m (páramo) vystupují až do výšky 6000 m dosud činné sopky pokryté ledovci. K Ekvádoru patří i souostroví Galapágos. Ekvádor je na cestování docela levná země. Měnou je "sucre". Asi 9000 za jeden dolar. A za to už se dobře najíte a za pár desítek tisíc se dobře obléknete. Autobusem či sdíleným taxi (kolektívo) se dá dostat skoro všude (kromě džungle - tam platí jen letadlo, loď nebo odolné nohy). A jídla je pro poutníka s "cukrem" v kapse poměrně dostatek. Nejlepší je si někde na trhu dát 'pollo frito con papas fritas', to je opečená čtvrtka kuřete s hranolky. Nebo "peskados" - ryby, případně zajít na "almuerzo", což je poměrně levné hlavní polední jídlo s polévkou a džusem. K tomu "platano" - banán na sto způsobů či vařená yuka a spousta druhů čerstvého ovoce.

Základnou bylo nádherné hlavní město Quito. Je ve výšce kolem 2800 m s parky a se starou koloniální čtvrtí. Obklopené je vrcholky And. Seznámil jsem se v Quitu s místními a také spojil se skupinou CK Adventura. Podívali jsme se společně na sever od Quita do Otavala, centra tradiční indiánské kultury. Navštívili vyhlášené trhy v Otavalu a blízký monument Mitad del Mundo na rovníku. Tady jsem poznal, že rovník je dlouhá žlutá čára.

imgv

Příprava vlny (Otavalo)

imgv

Parque Nationale Cotopaxi

Pak jsme se vydali z Quita na jih. Na vysohorskou planinu obklopenou majestátnými bílými vulkány. Na sopku Cotopaxi (5897 m) jsme se sněhem a ledem vydrápali. Měli jsme zálusk i na sopku Chimborazo, ale výstup jsme nakonec vzdali. Raději jsme si odpočinuli a vykoupali se v horských lázních v městě Báňos. Odtud jsme na horských kolech sjeli údolím řeky Pastaza k městu Puyo bráně nížinné džungle. Řeka v údolí tvoří mohutné vodopády. A konečně vzhůru letadlem do nitra nížinné džungle! Vydali jsme se za kmeny indiánů proslavených zmenšováním uťatých hlav (tsantsa), foukačkami (cervatana), jedem z kůry liany (curare) a jinými mírumilovnými nástroji. Některé kmeny dosud vše cizí vítají těmito prostředky. Některé již přijaly misionáře a snaží si jen zachovat své zvyky a území. To jsou často naleziště ropy. V osadě Tiweno jsme strávili u indiánů kmene Woaroni pár poučných dnů. Učili se jak upéct opici, zmenšovat hlavy na tsansa, vařit kurare, které plody sbírat k jídlu a které ne, čemu se v džungli vyhýbat a co naopak najít a jak foukačkou ulovit si nějaké to zvířátko (většinou opici) k snědku.

imgv

Siesta v osadě Tiweno. Následovalo pití čiči, pěkně prokvašené za pomoci slin pohostinných indiánek, a ochutnávka pečené opice.

imgv

Pamětnice z kmene indiánů Woaroni. Vyprávěla o krásných starých časech, kdy z hlav mužů znepřátelených kmenů se vyráběla malá tsantsa.

imgv

Cesta džunglí, vodou s nezbytnou foukačkou přes rameno.

imgv

Stezka v přítmí džungle, orientace tu není zrovna snadná.

Stopovali jsme jaguára, ale viděli jsme jen jaguáří kožešinu u indiána jménem Pa. Stíny a stopy božského jaguára tu všude byly, ale jako bůh vás vidí a sám je neviděn. Pokračovali jsme cestou či spíše necestou, broděním potoků, říček a řek. Procházeli jsme divokým územím indiánů Woaroni, krásnou zelenou masou džungle. Bez místního průvodce, s místními indiány více či méně spřáteleného, je tady putování téměř nemožné. Šlapali jsme pěšky, pluli na vorech. Učili se poznávat co dá jíst, co se nesmí, jaké listy přiložit na ránu aby ve vlhku nehnisala navždy. No prostě jak tu ve zdraví přežít. Urazili jsme s indiánskými průvodci dlouhou cestu. Většinou s nezbytnou mačetou v ruce a foukačkou s šípy přes rameno. Gorge i s kytarou. Ne že by tu moc ladila, ale písničky od Nohavici se místním líbily. Cesta džunglí je nahoru dolu, ťape se většinou v bahně a vodě po stezce, jež vidí jen průvodce, za doprovodu tajemných zvuků džungle v prostředí zeleného horka, vlhka a barvy stovky květů. Sem tam po vás něco hodí opice, sem tam na vás spadne něco z tisíců druhů hmyzu, sem tam zapadnete po pás do tůňky s červenohnědým bahýnkem. Ale hlavně se nesmíte ztratit! Často si sednete, tam kde to zrovna jde, pozorujete pochodující dálnice mravenců Atta s kousky listů v klepetech a říkáte, že dál se jít už nedá. Ale musíte, jinak se stanete potravou. Hraniční řeka kmene indiánů Napo a za ní bělošská civilizace. Sem naši indiánští průvodci již nejdou. Loučíme se s Pa a ostatními. Ve městě Tena jsme se zaklimatizovali a přejeli autobusem zpět západně do města Riobamba.

Z Riobamby jsme se vydali na střeše vrzajícího vlaku dál na západ přes horské průsmyky k městu Alausí a k pobřeží Tichého oceánu do přístavu Guayaquil. Místní plody moře jsou lahůdkou. A teď vzhůru letadlem přes oceán na tisíc kilometrů vzdálené Galapágos. Více jak týden zde strávený na malé motorové lodi Mabel II plavbou po oceánu mezi jižními ostrovy se nedá zapomenout. Procházeli jsme ostrovy mezi leguány a tuleni, pochutnávali si na tom, co jsme ulovili v průzračném oceánu. Tedy spíše náš kuchař a kapitán. O Galapágách se dá těžko něco napsat, to se musí vidět. Tulící se hýkající tuleni, spokojení kývající se leguáni, funící obrovské želvy, modrozelené moře s milióny ryb všech barev, tisíce ptáků různých druhů, útesy a bílé pláže.

Jen neradi jsme se vrátili do Quita. Adventura odjela a já pokračoval sám na sever do Kolumbie. Cesta nekončí.

imgv

Na Galapágos jsme proplouvali mezi "jižními" ostrovy - Santa Cruz, Baltra, Santa Fe, Espanola a Floreana .

imgv

Stromové opuncie na Isla Baltra v soustroví Galapágos. Pod nimi leguáni čekajíci na šťavnaté plody.

© Created by DuPe 2010-2019