Perú
Ecuador
Colombia
Venezuela
Africa
Polynesie
Tuamotu
Hawaii
Mont Blanc
Hohe Tauren
Dolomites
Switzerland
Tenerife
Barcelona
Paris
Budapest
Montenegro Croatia
Vienna
Germany
Cestuj..

EKVADOR 1999 - ÚRYVKY Z DENÍKU

'Jdeme moc pomalu !!' ozývá se zezadu. Já toho Rácu snad uškrtim. Uvázáni na laně a s mačkami zabodnutými ve výšce asi 5600 m do ledovce, se 'pomalu' suneme po padesátistupňovém svahu k vrcholu Cotopaxi. Otáčím se a zafuním , že už je to kousek a tak si to vychutnávám. Pod námi se nad bílým mořem začíná vysunovat rudá koule. Svítání. K vrcholu to máme ještě asi 300 výškových metrů. KONEČNĚ !! Už neni kam stoupat. Jsme zase o něco blíže andským bohům. Od zlatých paprsků slunce ve výšce skoro 6000 m mě pod brýlemi slzí oči. Asi to není jen od třpytu.

Linda se tajuplně usmívá. Je jí už přes čtrnáct a ostatní v jejím věku, mají tak jedno nebo dvě děti. Tady v Tiwenu, osadě indiánů Huaroni hluboko v amazonske džungli, je však jednoznačně nejhezčí. Ono taky Linda znamená španělsky pěkná. Podává mi pas, který mně po jednotlivých stránkách sušila na ohněm. Fotka se sice odlepila, ale už se to trochu z puvodniho zabahněného klubka papiru podobá mému nejduležitějšímu dokumentu. To jsme si dneska užili - takový tříhodinový tropický deštík změnil nevinné džungelní potůčky v dravé řeky. Opice na stromech se nám drze smáli, když jsme plavali pirani nepirani. No my jim to zítra s foukačkou ukážeme. Taková pečená opice je tu vyhlášená pochoutka.

Že lehká balsa bude tak těžká, to jsem netušil. Pod tíhou kmene stromu, z nějž stavíme vory, se propadáme po kolena do jemného bahna na břehu řeky. Rio Curraray, k níž jsme dorazili po pochodu džunglí na nás rezavohnědavě pomrkává. Čeká nás asi pět hodin jízdy na vratkých balsových vorech, jež společně s indiány stavíme. Tak a je to tady, konečně jsme se převrhli! To se dalo předvídat, Martin se s našim indiánem bidlopádlujícím na zádi voru tak dlouho v jazyce Huaroni domlouval kde je vpravo a kde vlevo že zřejmě si popletl význam slov a najeli jsme na kmen. Je tu vody nad pás ale velký proud. Zoufale držím kameru nad vodou. Nicméně mě to nebrání v nafilmování našeho indiána jak se spokojeným výrazem na tváři s bidlem v ruce pluje dál,už bez nás, na otočeném voru. Prý dříve utínal misionářům hlavy. Doufám, že si nevzpoměl na mladá léta.

Leguán se zastavil a čumí. Málem jsem na něj šlápnul. Me llamo Pedro představuji se a omlouvám se mu. Stále se jenom netečně usmívá, kývá hlavou, asi umí španělsky. Ani další z desítek jeho kolegů plazících se po okolí pod stromy opuncií nejeví o nás nejmenší zájem. Dole na kamenech pod útesy plnými fregatek funí do rytmu příboje lvouni. První den na Islas Galápagos a jeden z rájů na zemi je tu.


KOLUMBIE A VENEZUELA


Kde mě to ten taxíkář proboha vysadil? To přece není calle 4 ve středu Bogoty? Calle 4 to sice je, ale někde na periferii. Poznávam to po chvilce marného hledání hostelu. Kdo se tady má v těch jejich calle a carrera vyznat? Místní, tvrdě se tvářící kolumbijci, se teď zubí pobíhajícímu gringovi s báglem v místech, kde se vytahuje nůž pro pár drobných. Nasazuji nebojácný výraz a ptám se, jak se dostanu ze spleti slumu do centra Bogoty. Krvelačně se nejdřív na mě dívají, pak mi však celkem přátelsky ukazují jak se dostat ze labyrintu polorozpadlých domků k avenidě, kde prý chytnu taxi nebo bus. No tengo más - víc nemám - říkám taxikáři, teď už evidentně v centru Bogoty. Taxametr se zastavil na 6800 pesos a takovou cenou, i když mnohem mírnější než pražskou, jsem nepočítal. Sázím bankovky, hledám, pak ještě vitězoslavně odněkud vytahuji 50 pesos. 6750 a basta. 'Cinquenta pesos falta !! nekompromisne hučí taxikář. Ukazuji modrou VISA a mumlám něco o cajeros automaticos. Vas! - vypadni! Padám do centra noční Bogoty.

Jako zelená perla v zlatém šperku slunce vypadá jezero Gautavita El Dorado nedaleko Bogoty. Poklad ukrytý pod jeho hladinou volá jsem tu, ponoř se pro mne! Hledání tohoto pokladu přenechám asi jiným. Již jich tu hledalo mnoho a něco málo našli. -- Nový náčelník stojící na voru naloženém zlatem a šperky pomalu připlouvá ke středu jezera. První paprsky slunce jsou pokynem k tomu, aby celý náklad byl svržen do jezera. Král se ponořuje do zelené vody a smývá ze sebe zlatý prach. Indiáni na břehu nadšeně vítají budoucnost -- To byla minulost. Od té doby desítky hledačů kráčejí po stopách této legendy a pátrají a pátrají v bahně laguny. Možná ani pro to zlato, pravý poklad laguny Guatavita nenajdou.

Neúprosné slunce, stříbrná pláž, vítr, modrozelené průzračné moře, muchas lindas chicas a kokosové palmy - to je Islas Rosalias nedaleko Cartageny. Nořím se do vln Karibiku a těším se na jemné masíčko krabů a ústřic pojídané ve stínu kokosů. Prý Viagra natural.

Yo soy Cecho de Republica Checa tvrdím úředníku na drogovém přechodu na kolumbijsko-venezuleských hranicích poblíž venezuelského Maracaiba. Ten však mele svou. No séee. Neznááám. Solo Checoslovakia. Hm tak mne z Kolumbije asi nepustí. Ve svých seznamech nic jako Česká Republika nemají. Jenom Československo a to podezřele socialistické. Jsem asi první kapitalistický Čech jež tudy projíždí. Nakonec to usmlouvám na český fotbal. To tu vážně znají! Česko z Československé socialistické republiky. Řidič kolektíva čekajícího na mne opodál, nervozně čeká na svého jediného zákazníka. Copak ještě krom mne veze? Diky překvapení z gringa projíždějícím z nějakého česka ho celníci ani nekontrolují.

Zato v Caracasu si na mne smlsli. Z Kolumbije přes Caracas do Amsterodamu. To si žádá důkladnou kontrolu. A k tomu ten podezřelý vzhled. Po dvou měsících cestou necestou jihoamerickou krajinou můj obraz moc důvěry nevzbuzuje. Praha-Ruzyně. Pasová úřednice si štítivě prohlíží věc podobající se nějaké starodávné relikvii, nalezené ve vlhkých katakombách obývaných jakýmisi prapodivnými rozmáčenými razítky. Můj pas. Užil jste si ? Jo užil.