Perú
Ecuador
Colombia
Venezuela
Africa
Polynesie
Tuamotu
Hawaii
Mont Blanc
Hohe Tauren
Dolomites
Switzerland
Tenerife
Barcelona
Paris
Budapest
Montenegro Croatia
Vienna
Germany
Cestuj..

Europe - France - Mont Blanc (1992)

PHOTOS

Vyjeli jsme v září roku 1992. Já a Pepino z Mníšku. Měl jsem za sebou pár výstupů v Tatrách, Pepino byl na Skalce nad Mníškem a snad i na Sněžce, tož jsme usoudili, že máme dosti zkušeností vyšlápnout si na Mont Blanc. Zatím nějakou tou jednodušší cestou. Jakou, to poznáme v Chamonix. Cesta autíčkem značky Škoda 120 do Chamonix uběhla rychle. Přes Mnichov k Bodamskému jezeru, se zastávkou v Kostnici (Constanz), přes Vaduz a pak několik průsmyků ve Švýcarsku, údolím Rhóny do Martigny na hranice s Francií. A do Chamonix to bylo přes kopec. Jako správní horalé jsme nepodcenili přípravu a v Maison de Montagne v Chamonix obhlédli budoucí počasí. Dva dny krásně jasno a pak prý nějaká teplá fronta a oblačnost. Dva dny nám, takovým horským vlkům, musí jistojistě stačit. A s nějakým průvodcem se také zdržovat nebudeme. Trasu jsem si shlédli na mapě a usoudili, že není kde zbloudit. Udělali jsme si také aklimatizační výjezd lanovkou na Aiguille de Midi a mírně prozkoumali z vyhlídkové věže výstupovou trasu. Pak jsme si připravili vysokohorský materiál čítající lano s jedním hrudním úvazkem, jedny mačky, jedny nesmeky, dvě lyžařské hůlky a cepín. Nějak se o to nahoře pak podělíme. Pepino vyblýskal pionýrky a já utáhl šrouby na žraloku zívajícím na historických pohorkách, které pamatují mé první tatranské výstupy. Vyjeli jsme zabivakovat do Les Houches na odpočívadlo. Z Les Houches u Chamonix se zítra vydáme lanovkou na hřeben k chatě Bellevue a pak již jen výše a výše.

imgh

Tramway du Mont Blanc - Konečná Nid d' Aigle.

Ráno stíháme lanovku na Bellevue. Jsme vyvezeni na hřeben, asi tak do výšky Sněžky. Přemýšlíme, zda-li dát desítky franků za zubačku (Tramway du Mont Blanc), která nás může po hřebeni pohodlně vyvézt na konečnou stanici do Nid d' Aigle. Odtud plánujeme započít naši výstupovou cestu. Šetříme peníze a ne síly. Jdeme pěšky kolem zubačky. Cesta z Nid d' Aigle (Orlí hnízdo) ve 2372 m začíná stoupat a na Refuge de Tete Rousse (3176 m) dofuníme pozdě po poledni. Zde se často spí před dalším výstupem, ale sil se zdá býti dost, a tak pokračujeme ve výstupu do stěny pod Refuge d' Aiguille du Gouter. Přes "kuloár smrti". Tak se nazývá žleb pod stěnou, který je nutno přetraverzovat. Je vysypán sněhem a často se jím řítí kameny. Obzvláště takto odpoledne. Máme štěstí, kuloár vysoko nad Glacier de Bionnassay přebíháme bez úhony. Následný výstup na Refuge d' Aiguille du Gouter (3817 m) po skalním žebru není obtížný. Ale dlouhý a únavný. Vzali jsme si málo tekutin k pití. Do chaty dorážíme před setměním a ubytujeme se, jak bylo v té době pro Čechy ve zdejším kraji zvykem. Bez placení na lavicích v jídelně. Mezi desítkami takovýchto nocležníků se ztratíme, ale také moc nevyspíme.

imgh

Pohled na stěnu pod Aiguille du Gouter.

imgh

Po skalním žebru na chatu Aiguille du Gouter.

imgh

Cesta přes Dome de Gouter.

imgh

Zde není radno sklouznout.

Budíček byl kolem třetí. Vycházím z chaty a rozpouštím sníh na pití na lihovém vařiči k snídani. Za svitu hvězd a čelovky se navazujeme na lano. Šněruji se do maček, Pepino nazouvá nesmeky a vyrážíme po vyšlapané cestě ve sněhovych polích do tmy. Jako průvodce nám slouží stopa předchozí skupiny. Snad jdou tam, kam my. To jest přes sněhová pole na ledovci pod Aiguille de Goute přes sedlo na Dome de Goute směrem k vrcholu k Mont Blanc. Cesta není nijak obtížná ani strmá a po několika hodinách stoupání jsme na ledové pláni u "Valotky" neboli Bivaque de Vallote ve výšce kolem 4300 m. Bivak působí jako mimozemské obydlí. Už se rozednilo a také již vidíme v dáli vrcholek. Cesta k němu začíná stoupat strměji a vede po zmrzlých a strmých sněhových plotnách. Pepino na nesmekách trochu balancuje, jistím ho a pokračujeme dále. Je jasno a mraky nevidět. Snad se to na zpáteční cestu nezmění. To by nebylo dobré. Navíc mně trochu promokly mé historické boty a začíná mi mrznout palec. Přecházíme pár ostrých hřebínků, kde není radno uklouznout, a pak již není kam stoupat. Vrchol Mont Blanc 4807m.

imgh

Cesta nad Dome de Gouter.

imgh

Cesta nad Dome de Gouter.

imgh

Vrcholové plato.

imgh

Z Itálie se blíží na vrchol mraky.

Vrcholové plato bylo ošlapané, očůrané a nebylo nás tu zrovna málo. Nijak důstojný vrchol Evropy. Ale výhledy na všechny alpské velikány shůry za výšlap stojí. Brzy se pod námi začínají tvořit husté mraky a z italské strany se přibližuje mraková hradba. Bude lepší pomýšlet na návrat. Zatím nám přeje štěstí, kterého díky našemu vybavení máme asi více než rozumu. Cestou zpět byla již znát únava. Pepinovy nesmeky se na ledovec moc nehodily a smekaly, a tak jištění na cepínu bylo vícero. Vícero bylo také výhledových odpočinků. Nebe bylo stále modré, ale v zádech jsme cítili blížící se frontu. Mírně omrzlý palec se pomalu také stával více omrzlým. Do chaty Aiguille du Gouter jsme dorazili až odpoledne. Mezitím dorazily i mraky. Bez nějakého přemýšlení o francích jsem si zaplatili nocleh a večeři. V noci mi palec pěkně otekl, nicméně ráno jsme vyrazili za mlhy po stěně dolů. Ještě přeběhnout obávaný kuloár. Mlha ustupuje, začíná sněžit a vítr sílí. Pozoruji vrchol kuloáru a ukazuji Pepinovi, kdy může vyrazit. Balvany jsou však rychlejší. Nejsme navázáni a žádné jištění zde také není. Uklouznutí znamená pád dolů na ledovec Bionnassay. Pepino se shýbá uprostřed kuloáru a balvany se odráží jen od jeho batohu na zádech. Zvedá se a přebíhá. Vybíhám též a kolem hlavy mi sviští padající kamenná lavinka. Máme opět štěstí. Rychle dále dolů. Na Refuge de Tete Rousse je skupinka kolem nosítek. Tento turista štěstí neměl. Právě ho vynesli z Glacier de Bionnassay pod kuloárem. Vrtulník krouží, ale pro vítr přistát nelze. Nosítka mizí v chatě, ale my pokračujeme dolů. Když po několika hodinách docházíme na Nid d' Aigle, palec už necítím. Stíháme poslední zubačku na Bellevue, ale poslední lanovka je pryč. Za ukrutného deště sestupujeme z hřebene do Les Houches. Palec začíná modročernat a celou zpáteční cestu z Chamonix do Prahy se opravdu, ale opravdu, zlobí. Bereme to raději přes Bern mimo průsmyky, ale stavíme se ještě u Rýnského vodopádu v Schaffhausenu. Palec ukrutně bolí.

V Praze panuje vedro a lidé postižení spálením od slunce plní čekárnu chirurgie. Já jsem zde s vážnou omrzlinou. Štěstí zůstalo, po několika injekcích a měsících byl palec skoro v pořádku. Slibuji si, že příště už tak pokoušet štěstí v horách nebudu. S občasnými výjimkami to dodržuji dodnes.

P.S.
Když si Pepino přečetl článek o našem společném výstupu, zaslal mi následující doplněk:

"Podcenil jsi moje vysokohorské zkušenosti. Vzhledem k podnikové chatě Jelenka, na které jsem strávil pěkných pár pionýrských táborů, jsem měl za sebou dobrých 20 (!) vrcholových výstupu na Sněžku (některé dokonce v zimě !)... Pionýrky jsem měl půjčené, jinak bych musel jit v teniskách. Když si vzpomenu, že jsem měl na sobe zimní bundu, se kterou jsem ještě chodil do školy na vysokou a jako termoprádlo tlusté bavlněné tepláky, které se při ceste dolu tak nasákly, že mi padaly na kolena, tak je mi z toho i teď trochu nanic."

imgh Cesta na vrchol Mont Blancu kopírovala klasickou turistickou výstupovou trasu. Chamonix-LesHouches (900 m)-Bellevue (1800 m)-Nid d' Aigle (2372 m)-Refuge de Tete Rousse (3176 m)-Refuge Aiguille du Gouter (3817 m)-Dome du Gouter (4304 m)-Mont Blanc (4807)

imgh

Pohled na Mont Blanc z Aiguille de Midi

imgh

V sedle pod Bivaque de Vallote

Created by © DuPe 2010-2021