Perú |
Ecuador |
Colombia |
Venezuela |
Africa |
Polynesia |
Tuamotu |
Hawaii |
Mont Blanc |
Hohe Tauren |
Dolomites |
Switzerland |
Tenerife |
Barcelona |
Paris |
Budapest |
Montenegro Croatia |
Vienna |
Germany |
Cestuj.. |
Los Uros - Titicaca.
A v tomto sedle mám dost. Jsou tři hodiny odpoledne třetí den pobytu v horách. Všude bílo. Praskající ledovce a mlha. Žádné výhledy. Nikde nikdo. Na kousku rovné plochy stranou od ledovce a kousek pod sedlem stavím stan. Lehnout, spát a dost. Nemít na zádech žádných dvacet kilo batohu v 5000 m. Večer se budím žízní a zimou. Začíná sněžit v podobě velkých bílých krystalů. Rozpouštím sníh a získávám ždibec vody na čaj. Usínám, ale opět se budím. Strašná zima, tma a jasno. Pode mnou se v bílém ledovci stříbřitě leskne jezero Taullicocha. Dole v dáli se bílá mlha plazí sevřeným údolím. Měsíc a miliony hvězd tajemně ozařují stovky sněhobílých štítů kolem mne. Ano, je to Cordillera Blanca.
"Tak užž konečně vvylez", drkotá mezi zuby Jana otočná
směrem k východu. Prosba je určená slunci. To stále otálí se svými
prvními paprsky. Klepeme se zimou na nejzašší výspě And na místě zvaném Tres
Cruces ve výšce asi 4000 m. V hloubce pod námi je nekonečné bílé moře
oblaků nad Amazonskou džunglí. Je asi 6 hodin ráno a v očekávání východu
slunce nad džunglí tu všichni mrznem asi dvě hodiny. Konečně je to však tady.
Celý východní břeh bílého moře jemně zružový, pak vcelé délce zrudne a
objeví se malinký kousek červeného kotouče. Kotouč obrovskou rychlostí leze nahoru a
mění barvu na zlatou. Během chvilky už visí nad bílým mořem
oblaků a hřeje. Rozhlédnu se kolem. Rozumím proč Inkové tak
uctívali slunce. Všechno kolem roztává. Hory, motýli, tráva a
lidi.
Bylo by prý potřeba něco k snídani. Tak to je nejlepší upéct banán. Spousta banánů. Stačí si jen pro ně dojít s mačetou do lesa u řeky.
Chan-Chan. Je to neskutečné a ohromně rozlehlé. Kam oko dohlédne, všude pozůstatky zdí obrovských cihlových domů předincké kultury Chimú. Město ztracené v poušti na pobřeží oceánu. Zbytky zdí ze starodávného města vrhají ostré stíny do písku pod večerním sluncem. Ani Machu Picchu nepůsobilo tak mohutně a zároveň tak navždy ztraceně.
Peru je rozlohou třetí největší země v Jižní Americe. Snažil jsem se projet co se dalo a občas spíše nedalo. Nemohl jsem minout top sights, jako je Cuzco, Machu Piccu a pohoří Vilcabamba, jezero Titicaca, Amazonii či okolí Huscaránu v pohoří Cordilliera Blanca.
Cestovali jsme povětšinou místními autobusy, minibusy či pěšky. Škála místní dopravy je od klimatizovaného busu na asfaltové silnici až po stroj mírně pojízdný na prašné silničce nad propastí v horách nebo v bahně nížinné džungle. Cestu busem doprovází vždy reprodukovaná hudba na téma "corazón" (srdce) a místní prodavači nabízející všemožné. Pěší výpravy doprovázejí povětšinou se usmívající domorodci, lamy či potulní psy.
Na ostrově Taquile - Titicaca
Cashapampa - Cordillera Blanca
Základnu máme v Limě v oblíbeném hostelu na Avenida Brasil. Nejdříve míříme na jih, do Cuzca. Kodrcáme se na jih busem nocí a dnem přes hory, doly a horské město Abancay. Cuzco má nejkrásnější atmosféru v noci, kdy zmožení turisté usínají, úzké uličky utichnou a objeví se stíny původních obyvatel. Procházíme a projíždíme místní dopravou okolí Cuzca. Impozantní incké ruiny pevnosti Sacsayhuaman, svatyně Tambo Machay či Quenco. V nedalekém svatém údolí řeky Urubamba incká sídla Pizac nebo pevnost Ollantaytambo. K méně známým závrtům Morray či solným dolům Salinas to z Cuzca také není daleko. Prošli jsme si také Inckou stezku přes ruiny inckých měst a pevností - Llactapata, Runkuraqay, Sayacmarca, Phuyupatamarca a Winay Wayna. Mezi duchy jejich dávných obyvatel jsme nocovali, přešli několik horských průsmyků (Warmiwanusca 4210 m) a došli k bráně slunce (Intipunku) a při jeho východu spatřili Machu Picchu. Načerpali energii u posvátného oltáře Intihuatana a vydrápali se skalními tunely na vrchol Huayna Picchu. Vykoupali se pak v nedalekých termálních lázních Aqua Calientes.Pak se místním vláčkem kolem řeky Urubmaba vrátili do Cuzca.
Na incké stezce v pohoří Vilcabamba
Machu Picchu
Mnohem méně turisticky profláklé je ale zlaté Choquequirao. Toto incké město je vysoko na řekou Apurimac v pohoří Vilcabamba. Z městečka Cachora (směrem na Abancay z Cuzca) je to přes hluboko zařízlé údolí řeky Apurimac co dva dny cesty. Z Choquequirao se dá pokračovat dál, do nitra pohoří tajemné Vilcabamby a dojít třeba až svatému kameni Yurac Rumi. Pokud se z labyrintu strmých údolí a vysokých hor vrátíte živi, tak se z Cuzca vydejte vláčkem přes pohoří Vilcanota a průsmyk La Raya (4335m) k jezeru Titicaca do města Puno (3860 m). Určitě se zde podívejte na ostrovy Taquille kde pletení čepic je výsada mužů. Pěkné jsou i rákosové ostrovy Los Uros, ale pravý život je mimo turisticá centra v okolí tohoto jaguářího jezera. Nedaleké hrobky v Sillustani jsou nejkrásnější při západu slunce.
A rychle se ohřát níže, třeba do nádherného města Arequipa. V Arequipě se dá rozjímat v rozlehlém v klášteře Santa Catalina, v jeho okolí sestoupit do hlubokého údolí řeky Colca a pozorovat plachtící kondory. Nebo stoupat na sopku El Misti. Cestou z Arequipy zpět do Limi se zastavujeme na pláních Nasca. Tajemné linie v poušti, ale hrozná vyprahlá pustina. Snad mi Dr. Maria Reiche, která tu prožila 50 let studiem místní kultury, prominula to označení. Dojeli jsme pouští k rozeklanému pobřeží Tichého oceánu u města Paracas. Útvar Katedrála je asi nyní již zničený zemětřesením. Tajemný trojramenný Svícen svítí na oceán stále. Dopluli jsme lodí i k lvounům, ptačím koloniím a jiným zvířátkům u ostrovů Ballestas. Také jsme busem s místní cestovkou dojeli po baheních cestách a lodí po řece Madre de Dios do oblasti Manů amazonské džungli východně od Cuzca.
Cordillera Blanca
Cordillera Blanca
V Peru žije asi 23 milionu lidí z toho tak třetina v Limě. Je zde velká negramotnost a obrovské sociální rozdíli. Spousta lidí žije v tak drsných podmínkách, jež si v naší středoevropské "civilizaci" nelze představit a přesto brbláme. Obzvláště v horách je život tvrdý. Většina místních vypadá ale spokojeně a většina možná i je. Vždyť žít v tak krásné zemi je přece výsada. Peru si všichni rozdělují na pobřeží Pacifiku (costa), hory (sierra) a džungli (selva).
Bohové v Moche
Peru má velmi bohatou historii. Starodávné předincké kultury po sobě zanechaly keramiku (Moche, Chavín), skoro 1500 let staré a stále úžasně barevné textílie (Paracas, Nasca), usměvavé mumie (Nasca), dodnes tajemné linie a obrazce (Nasca) a architekturu od cihelných pyramid (Moche, Čimú, Wari) až po incké neskutečně přesně sesazené kamenné pevnosti či ztracená města, nyní ale ruiny. Španělé (jako první Pizarro se svou hrstkou dobrodruhů v 16. stol.) vše vetšinou rozebrali na katolické kostely nebo je pak postavili na základech předchozích kultur. Ostatně podobně to udělali též Inkové. Je tam všude dostatek jídla od kuřat až po termity (mají chuť mrkve) a pečené hady v džungli. V džungli je nejobvyklejší jídlo banán. A to na sto způsobů. Vařený, pečený, jak kdo chce. Nejlevnější je se stravovat na trzích (asi 3 soly za dost jídla) případně jíst ovoce (nutné omýt balenou vodou nebo oloupat). Mé nejoblíbenější jídlo bylo Lomo Saltado - hranolky, rýže, maso na čínský způsob a zelenina. S angličtinou mimo hlavní centra si nikdo ani neškrtne. K mé velké radosti. Všude španělština nebo v horách kečuánština.
Zamýšleli jsme projet okolí hranic s Bolívií, ale to jsme už nestačili. Letadlo v Limě brzy odlétá. Tak určitě někdy příště. Hasta pronto Perú!
Machu Picchu
Stvořitel Viracocha. Jeho syn Inti a dcery Mama Quilla a Pachamama nás doprovází na cestách.