| Perú |
| Ecuador |
| Colombia |
| Venezuela |
| Africa |
| Polynesie |
| Tuamotu |
| Hawaii |
| Mont Blanc |
| Hohe Tauren |
| Dolomites |
| Switzerland |
| Tenerife |
| Barcelona |
| Paris |
| Budapest |
| Montenegro Croatia |
| Vienna |
| Germany |
| Cestuj.. |
Tak už konečně vylezz, drkotá mezi zuby Jana otočná směrem kvýchodu. Prosba je určená slunci. To stále otálí se svými prvními paprsky. Klepeme se zimou na nejzažší výspě And na místě zvaném Tres Cruces ve výšce asi 4000 m. V hloubce pod námi je nekonečné bílé moře oblaků nad Amazonskou džunglí. Je asi 6 hodin ráno a v očekávání východu slunce nad džunglí, tu všichni mrznem asi dvě hodiny. Konečně! Je to tady. Celý východní břeh bílého moře jemně zružový, pak v celé délce zrudne a objeví se malinký kousek červeného kotouče. Kotouč obrovskou rychlostí leze nahoru a mění barvu na zlatou. Během chvilky už visí nad bílým mořem oblaků a hřeje. Rozhlédnu se kolem. Začínám plně chápat proč Inkové vehementně uctívali slunce. Všechno kolem roztává. Hory, motýli, tráva a lidi. Klesáme z Tres Cruces po jedné z mála horských cest spojující v Peru džungli s horami a tím i pobřežím Pacifiku. Postupně se noříme pod oblaka džungle. Závora. Oskar, strážce národního parku Manú, zachumlaný do vatované vesty nás vítá hlasitým kašláním. Jsme tady - v džungli.
Brodíme se džunglí po bahnité cestě za svitu čelovek. Konečná pro dnešní den byla vesnička Pilcopata. Podle průvodce Bergmanna tu měla být připravená večeře u jeho přítele. Prý asi dva km za vesnicí. Po asi pěti kilometrech prodírání džunglí se dozvídáme, že přítel nenachytal dostatek morčat a ryb a večeře tedy nebude. Řekl bych, že přítel nikdy nebyl. Tak se vracíme. Někteří ze skupiny začínají být nervózní. Dokonce odmítli i osvěžující večerní koupel v místní říčce mezi neškodnými pirani cestou z “večeře”. Večeře nakonec byla z místních zásob ve vesnici kde máme stany. Jako předkrm jsem si dal pečeného hada na špejli.
Přistáváme na soutoku Alte Madre Dios, v městečku Manú, hlavním centru zdejší oblasti. V jedné z místních chatek tu mají chlazené plzeňské pivo! Sedíme s Honzou nad soutokem a za zvuku pískajících komáru, mušek a v příšerné vedru cucáme z lahve piva. Zpět do člunu nás musejí odvést.
Včerejší noc byla ve znamení kajmanů. Na laguně, vzdálené asi hodinu cesty do nitra džungle od lodžie kde spíme, jsme z voru pozorovali kajmany. Desítky rudých kajmaních očí se ve svitu našich čelovek lesklo na hladině. Prý jsou plaší a neútočí. Bergmann se náhle rukama vrhá z voru do vody a vytahuje asi půlmetrové kajmaní mládě. Držím ho za ocas a ono se kroutí a piští. Během chvilky k němu přibydou další dva. Naši průvodci Hugo i Bergmann jsou vyloženě v lovecké náladě. Hlasitě přitom mlaskají a říkají, že maňana bude comida Mňam Mňam. Vor je náhle plný ochránců zvířat. Snídaně je tedy vhozena zpět na hladinu. Oni si na nich pochutnají pirani a nebo kajmaní rodiče. Druhý den se sem vrátíme s Annetou a lépe to tu prozkoumáme za dne.
Tak tedy mohu být spokojen. Jsem v Huarazu v oblasti Bílých Kordiler. Místo radostného křepčení sedám zcela vyklepán a naklepán na lavičku na hlavní avenidě Raimondi pod příšerným betonovým monumentem (takovýchto "uměleckých" děl je po Peru nespočet, Knížák by měl hned pár povedených kousků do sbírky galerie). Je šest hodin ráno. Vyjel jsem v devět z Limy á noche. Je to sem asi 400 km a přes několik třitisícovejch a jeden čtyřkovej průsmyk po cestách necestách. Autobus společnosti Rodrigez a pasažéři dostali cestou zabrat. Jsem vyprahlý a mám hlad. Mířim rychle někam na pan y café. Pak najít kolektivo nebo bus směr Yungay nebo Caraz a vzhůru do hor. Vcházím do první již otevřené (sedm ráno = neskutečně brzo) busové kanceláře. Siňor á Yungay, por favore. Siňor za přepážkou se na mě typickým raním pohledem peruánců koukne a znuděně pronese - á Yungay, bastante colectivos- a mávne rukou neučitým směrem. Jdu tedy hledat dostatek koletívo minibusů. Již však vidím naháněče, jak se ke mně žene a řve a Caraz a Caraz, Yungaaaay. Rychle tedy nasedám do kolektívo á Caráz a můj batoh je nekompromisně hozen na jeho střechu. Tak nějak více měné bez uvázání.
Co to je vlastně kolektivo. Je to většinou 15 místný minibus (namačkán až 30 domorodci, občas i s nějkými domácímí zvířátky a jednou i lamou). Vozidla jsou různých tvarů a stavů, od polorozpadajících se až po celkem nové. Jezdí na trase, kterou stále ze dveří vyvolává nahaněč či pomocník řidiče. Cestou staví všude kde je potřeba, bere vesničany a všechny kdo naň zamávají po trase. Pokud se cestující dohodnou jede i tam kam původně neměl. No prostě colectivos. Už aby tato novinka byla i v naší MHD.
Batoh přežil cestu v pohodě a já taky. Platim asi 2 soly a vysedám po 60 km v Carazu. Byla to super vyhlídková hodinová jízda údolím řeky Santy. Vpravo se vypínaly ledovce Huascaránu a všech možných šestitisícovek Cordillera Blanca. Dole subtropická krajina. Kvetoucí kaktusy. Palmy. Vlevo černo skal pohoří Cordillera Negra. Hledám kam teď dál. Gringo á Cashapampa? Mrkám na nijak podrobnou mapu. Jo, to by mohlo být. Nasedám do dalšího kolektívos neboli na korbu nějakého pickupu. Konečná v Cashapampě se během mého dovádění s vesničankama již skoro odrostlými na vdávky, tedy ve věku kolem 13 let, začala plnit gringami. Někeří vyráží tak jako já do údolí Santa Cruz, jiní míří na vrchol jedné z nejkrásnějších hor světa Alpamayo. Většina ukládá bágly na hřbety mul a s průvodci vyráží. Hrdě kolem procházím sám s batohem na vlastních zádech a mířím kolem říčky do skal, nejdříve do dlouhého údolí Santa Cruz a jím dál do srdce Cordillera Blanca. Čeká mě cesta dlouhá asi 50 km. Dvacet kilo na zádech mě hrdosti zbavilo asi po několika hodinách pochodu strmým údolím kolem dravé říčky. A stále nahoru a nahoru.
No a v tomhle sedle už mám dost. Jsou asi tři hodiny odpoledne třetí den pochodu údolími v horách. Všude bílo. Ticho přerušují jen praskající ledovce. Mlha. Žádné výhledy. Nikde nikdo. Na kousku rovné plochy stranou od ledovce a kousek pod sedlem stavím stan. Lehnout, spát a dost. Nemít na zádech žádných dvacet kilo batohu v 5000 m. Večer se budím žízní a zimou. S vodou jsem to hodně podcenil. Měl jsem ji málo. A na ledovec pro vodu se mi teď nechce. Začíná sněžit v podobě velkých zmrzlých krystalu. Naštěstí. Rozpouštím sníh a získávám ždibec vody na čaj. No alespoň to. Usínám, probouzím se, jdu ze stanu ... a jen se dívám kolem. Je křišťálově jasno a strašná, ale strašná, zima. Měsíc a tisíce, miliony hvězd tajemně ozařují ledovcové štíty, kterých se najednou objevil bezpočet kolem. Neskutečné ticho a majestátnost chvíle. Pode mnou v ledovci se stříbřitě leskne jezero Taullicocha a celé sevřené údolí mám jako na dlani. Od měsíce a hvězd je světlo jako ve dne. Úplně zapomínám na původní prozaický důvod nočního výlezu ze stanu a jen stojím a dívám se.
No poraquí no, říká domorodec a ukazuje na cestu, kterou jsem pokládal za spásnou cestu do horské vesničky Vaqueria. Pravda se objevuje v čiré podobě! Už několik hodin stoupám naprosto jiným údolím. Tušil jsem to, když zprvu široká cesta postupně mizela, mizela, až se vytratila v neprostupné horské džungli. Dívám se vztekle na domorodce, jak v klidu přechází po pečlivě ukrytém můstku potok který já, neznalý místních skrytých můstků, brodil. Domorodec mne z druhého břehu pobaveně pozoruje, zamává a pak mizí tam, odkud já přišel. Kolem mne je horská džungle, skrz kterou prosvítají ledovce okolních hor. Včera večer mi došla poslední prášková polévka a benzin do vařiče. Lámu okolní suché větve a porušuji zákaz rozdělávání ohně v rezervaci Huascarán. Po chvilce mohutných kouřových signálů se oheň rozhořel. Vyvářuji prázdné pytlíky od polévky ve vodě z potoka a přidávám k nim něco z okolní zeleně. Pochutnávám si na vývaru. Lebedící si na mýtině uprostřed horské džungle přemítám o tom, že už nikdy odtud nevstanu. Po týdením pochodu s těžkým batohem ve výškách nad 4000 m mě tak trochu všechno bolí. Po hodině tvrdého přemáhání balím ešus, zháším oheň, “házím” na záda batoh a vracím se dolů údolím, tam odkud jsem vyšel. To jest k vesničce Colcabamba v údolí Huaripampo.
Již jsem dva dny nic pořádně nejedl. Lidí v okolních vesnicích kam jsem sešel z výšin hor mají taky málo, nebudu jim ještě užírat. Jedu pouze na koku. V poslední zákrutě cesty s silničce mne “předbíhají” dva stejně supící turisti de France. Konečně silnice a u ní domek s pitím a možností koupit jídlo. Po hodině přijíždí kodrcavé kolektívo. Nasedáme a po prašné vysuté silničce, jež je podle mne jedním z divů světa, přejíždíme průsmyk. Stovku zatáček ve stěně pod sedlem řidič projíždí závodním tempem. Pohled na mé zelené spolucestující mne uklidňuje, ale zároveň trochu znervózňuje. Snad se vzájemně nepozvracíme.
Nad námi se tyčí Huascarán a Huandoy. Pod námi v údolí se ve večerním slunci lesknou dvě jezera Langanuca. Projíždíme kolem jezer a po bílém trychtýřovitém návalu kamenů mezi jezery. Někde pod koly mikrobusu jsou i zbytky základního tábor československé expedice a těla 12 horolezců. Cesta jim zde pod Huascaránem skončila v roce 1970. Podružná lavina neměla slitování. A možná stačilo mít tábor tak o desítku metrů jinde. Ale je asi málo krásnějších míst k věčnému spánku.
Autobus se lehce kývá jedním kolem nad propastí. Z pohledu kudy to jedem do Chimbote, mne zcela přestal bolet zub. Tomu se nedá říkat silnice, ale horská dráha bez krajnic. Zase jedno kolo v luftě nad propastí. I lama v uličce zezelenala. Ještě ke všemu se řidič u každého pomníčku, či co to je u cesty, modlí. To znamená, že pustí volant a křižuje se. Jedeme přes zapomenuté vesničky s nezapomenutelnými, ale zapomenutými lidmi. Políčka na více než šedesátistupňových svazích.
Pyramidy Slunce a Měsíce. Konečně jsem je našel. Zcela nenápadná odbočka z Panamerikany. Kousek od ústí polovyschlé řeky Moche. Statisíce a statisíce cihel z nichž jsou mohutné pyramidy zbudovány, ukazují na práci kterou tu generace odvedly. Kultura Moche - krásná malovaná keramika a města z cihel. A kulturní vyspělí, ale zřejmě velmi tvrdí lidé, kteří všemu dávali život. Pak nadvláda Inků a vše dorazila křesťanská vláda "civilizovaných" Španělů. Zbyly většinou trosky a střepy. A ze střepů opět obnovené krásné nádoby. A ze střepů něco obnoveného v duši zdejších lidí.
Chan-Chan. Je to neskutečné a ohromně rozlehlé. Kam oko dohlédne všude pozůstatky zdí obrovských cihlových domů předincké kultury Chimú. Město ztracené v poušti na pobřeží oceánu. Zbytky zdí z tisíce domů starodávného města vrhají ostré stíny do písku pod večerním sluncem. Ani Machu Picchu nepusobilo tak mohutně a zároveň tak na vždy ztraceně.
'Jdeme moc pomalu !!' ozývá se zezadu. Já toho Rácu snad uškrtim. Uvázáni na laně a s mačkami zabodnutými ve výšce asi 5600 m do ledovce, se 'pomalu' suneme po padesátistupňovém svahu k vrcholu Cotopaxi. Otáčím se a zafuním , že už je to kousek a tak si to vychutnávám. Pod námi se nad bílým mořem začíná vysunovat rudá koule. Svítání. K vrcholu to máme ještě asi 300 výškových metrů. KONEČNĚ !! Už neni kam stoupat. Jsme zase o něco blíže andským bohům. Od zlatých paprsků slunce ve výšce skoro 6000 m mě pod brýlemi slzí oči. Asi to není jen od třpytu.
Linda se tajuplně usmívá. Je jí už přes čtrnáct a ostatní v jejím věku, mají tak jedno nebo dvě děti. Tady v Tiwenu, osadě indiánů Huaroni hluboko v amazonske džungli, je však jednoznačně nejhezčí. Ono taky Linda znamená španělsky pěkná. Podává mi pas, který mně po jednotlivých stránkách sušila na ohněm. Fotka se sice odlepila, ale už se to trochu z puvodniho zabahněného klubka papiru podobá mému nejduležitějšímu dokumentu. To jsme si dneska užili - takový tříhodinový tropický deštík změnil nevinné džungelní potůčky v dravé řeky. Opice na stromech se nám drze smáli, když jsme plavali pirani nepirani. No my jim to zítra s foukačkou ukážeme. Taková pečená opice je tu vyhlášená pochoutka.
Že lehká balsa bude tak těžká, to jsem netušil. Pod tíhou kmene stromu, z nějž stavíme vory, se propadáme po kolena do jemného bahna na břehu řeky. Rio Curraray, k níž jsme dorazili po pochodu džunglí na nás rezavohnědavě pomrkává. Čeká nás asi pět hodin jízdy na vratkých balsových vorech, jež společně s indiány stavíme. Tak a je to tady, konečně jsme se převrhli! To se dalo předvídat, Martin se s našim indiánem bidlopádlujícím na zádi voru tak dlouho v jazyce Huaroni domlouval kde je vpravo a kde vlevo že zřejmě si popletl význam slov a najeli jsme na kmen. Je tu vody nad pás ale velký proud. Zoufale držím kameru nad vodou. Nicméně mě to nebrání v nafilmování našeho indiána jak se spokojeným výrazem na tváři s bidlem v ruce pluje dál,už bez nás, na otočeném voru. Prý dříve utínal misionářům hlavy. Doufám, že si nevzpoměl na mladá léta.
Leguán se zastavil a čumí. Málem jsem na něj šlápnul. Me llamo Pedro představuji se a omlouvám se mu. Stále se jenom netečně usmívá, kývá hlavou, asi umí španělsky. Ani další z desítek jeho kolegů plazících se po okolí pod stromy opuncií nejeví o nás nejmenší zájem. Dole na kamenech pod útesy plnými fregatek funí do rytmu příboje lvouni. První den na Islas Galápagos a jeden z rájů na zemi je tu.
Kde mě to ten taxíkář proboha vysadil? To přece není calle 4 ve středu Bogoty? Calle 4 to sice je, ale někde na periferii. Poznávam to po chvilce marného hledání hostelu. Kdo se tady má v těch jejich calle a carrera vyznat? Místní, tvrdě se tvářící kolumbijci, se teď zubí pobíhajícímu gringovi s báglem v místech, kde se vytahuje nůž pro pár drobných. Nasazuji nebojácný výraz a ptám se, jak se dostanu ze spleti slumu do centra Bogoty. Krvelačně se nejdřív na mě dívají, pak mi však celkem přátelsky ukazují jak se dostat ze labyrintu polorozpadlých domků k avenidě, kde prý chytnu taxi nebo bus. No tengo más - víc nemám - říkám taxikáři, teď už evidentně v centru Bogoty. Taxametr se zastavil na 6800 pesos a takovou cenou, i když mnohem mírnější než pražskou, jsem nepočítal. Sázím bankovky, hledám, pak ještě vitězoslavně odněkud vytahuji 50 pesos. 6750 a basta. 'Cinquenta pesos falta !! nekompromisne hučí taxikář. Ukazuji modrou VISA a mumlám něco o cajeros automaticos. Vas! - vypadni! Padám do centra noční Bogoty.
Jako zelená perla v zlatém šperku slunce vypadá jezero Gautavita El Dorado nedaleko Bogoty. Poklad ukrytý pod jeho hladinou volá jsem tu, ponoř se pro mne! Hledání tohoto pokladu přenechám asi jiným. Již jich tu hledalo mnoho a něco málo našli. -- Nový náčelník stojící na voru naloženém zlatem a šperky pomalu připlouvá ke středu jezera. První paprsky slunce jsou pokynem k tomu, aby celý náklad byl svržen do jezera. Král se ponořuje do zelené vody a smývá ze sebe zlatý prach. Indiáni na břehu nadšeně vítají budoucnost -- To byla minulost. Od té doby desítky hledačů kráčejí po stopách této legendy a pátrají a pátrají v bahně laguny. Možná ani pro to zlato, pravý poklad laguny Guatavita nenajdou.
Neúprosné slunce, stříbrná pláž, vítr, modrozelené průzračné moře, muchas lindas chicas a kokosové palmy - to je Islas Rosalias nedaleko Cartageny. Nořím se do vln Karibiku a těším se na jemné masíčko krabů a ústřic pojídané ve stínu kokosů. Prý Viagra natural.
Yo soy Cecho de Republica Checa tvrdím úředníku na drogovém přechodu na kolumbijsko-venezuleských hranicích poblíž venezuelského Maracaiba. Ten však mele svou. No séee. Neznááám. Solo Checoslovakia. Hm tak mne z Kolumbije asi nepustí. Ve svých seznamech nic jako Česká Republika nemají. Jenom Československo a to podezřele socialistické. Jsem asi první kapitalistický Čech jež tudy projíždí. Nakonec to usmlouvám na český fotbal. To tu vážně znají! Česko z Československé socialistické republiky. Řidič kolektíva čekajícího na mne opodál, nervozně čeká na svého jediného zákazníka. Copak ještě krom mne veze? Diky překvapení z gringa projíždějícím z nějakého česka ho celníci ani nekontrolují.
Zato v Caracasu si na mne smlsli. Z Kolumbije přes Caracas do Amsterodamu. To si žádá důkladnou kontrolu. A k tomu ten podezřelý vzhled. Po dvou měsících cestou necestou jihoamerickou krajinou můj obraz moc důvěry nevzbuzuje. Praha-Ruzyně. Pasová úřednice si štítivě prohlíží věc podobající se nějaké starodávné relikvii, nalezené ve vlhkých katakombách obývaných jakýmisi prapodivnými rozmáčenými razítky. Můj pas. Užil jste si ? Jo užil.